Jan Hainiš je pamětníkem rozvoje lázní
Pamětník novodobé historie Janských Lázní Jan Hainiš celý svůj život spojil s lázněmi, s lyžováním a sběratelstvím. Už přes 50 let rozšiřuje svoji sbírku dobových dokumentů, fotografií, pohlednic, známek, odznaků a historických předmětů, vztahující se k Janským Lázním, životu zdejších lidí a k zimním sportům. Ve svých téměř 80 letech chodí v sezoně každý den lyžovat na zdejší sjezdovky.
Do hor se přistěhoval jako sedmiletý z Vysokého Mýta, kde se narodil: „Tatínek byl státním zaměstnancem na poště a v Janských Lázních dostal po II. světové válce umístěnku. Zdejší kraj byl vysídlený, jako každé historicky německé pohraniční město. Vychodil jsem tu základní školu a prožil dětství a jak to šlo, byl jsem pořád na lyžích. Vyučil jsem se elektrikářem a od roku 1965 jsem pracoval celý život v lázních, nejdříve v Janském Dvoře a od roku 1980 ve Vesně. Za manželku jsem si vzal zdravotní sestřičku, která sem přišla na umístěnku,“ představuje se pan Hainiš, který o sobě ještě prozrazuje: „Jsem bývalý reprezentant v lyžování, přeborník Československé republiky ve sjezdových disciplínách, takže mám celoživotní vztah k tomuto zimnímu sportu. To mě také přivedlo ke sběratelství všeho, co se zimními sporty souvisí. Jsem rád, že mi manželka i syn mé bláznovství tolerují.“
Co jste nejčastěji do svých sbírek hledal? Po čem jste nejvíce prahnul?
Na aukcích a burzách a později na internetu jsem nejvíce prahl po starých fotografiích a pohlednicích Janských Lázní, dnes mám jejich největší sbírku v České republice. Sbírám i dobové oblečení, výstroj, boty. Mám velké množství odznaků lyžařských klubů a závodů – dokonce z prvního mistrovství světa v lyžování, které se konalo v Janských Lázních v roce 1925. Vlastním kočárové saně za koně. Jsem také hrdý na obrovskou sbírku lyží, saní a sněžnic….
Kolik jich máte a z jakého období?
Mám asi sto párů lyží a 150 saní z předminulého a minulého století, asi do roku 1950. Ty modernější jsem nesbíral, těmi se nezabývám.
Nejstarší dokumenty ve vaší sbírce jsou jakého data?
Mám vstupenku do bazénu z roku 1896 a výtisk Lázeňských listů z roku 1872, které vycházely každý rok. Můžete se v nich dočíst, kdo se tady léčil a odkud byl, ve kterém lázeňském domě bydlel. Podle fotek, na kterých jsou zvěčněni lázeňští hosté i se sestřičkami a lékaři, sem jezdila honorace, dámy s klobouky, v přesně střižených kostýmech. Je to oku lahodící podívaná.
Vaše exponáty si sám restaurujete? A spíše je kupujete, nebo vám je lidé darují?
Něco jsem si restauroval sám, něco jsem koupil v pěkném stavu. Dříve jsem jich hodně dostával, ale dnes už stojí poměrně dost peněz, není to zrovna levný koníček.
Jsou lyže, které máte obzvlášť rád?
Ano, jsou to lyže z přelomu století s rákosovým vázáním, pravděpodobně z roku 1896.
Říkáte si také někdy, jak na těch dřevěných mohli jezdit?
Ono se nelyžovalo, ono se spíše chodilo, takže byly uzpůsobené především pro chůzi. Tehdy, v hluboké minulosti, žádné závody nebývaly.
Vy už závody pamatujete, dokonce jste se jich aktivně účastnil. Máte šest vítězství v Lázeňském poháru, který se zde jezdil a vlastníte tedy šest pohárů. Narukoval jste na vojnu do Dukly, kde jste také lyžoval. Kdo vás v tomto sportu nejvíce ovlivnil?
My jsme v Janských Lázních měli výhodu, že tu od roku 1928 byla lanovka, tehdy ještě s nástupem v centru města, na které jsme doslova vyrůstali. Měli jsme totiž ve škole manžele Vojtěchovi, kteří propagovali lyžování až tak, že všechny děti ve městě musely lyžovat. Jakmile vypadla nějaká hodina, nebo byl tělocvik, všichni jsme chodili na lyže. Lanovkáři nad námi „zavírali oči“. V 50. letech mezi sebou už soutěžily Pec pod Sněžkou a Janské Lázně. Nebylo děcka, které by neumělo lyžovat a mnoho z nich bylo přeborníků republiky.
Sbíráte i lyžařské oblečení – také na vás tehdy „plápolala“ teplákovka a na hlavě jste měl kulicha, jako Raška. Dovedete si představit, že by dnešní lyžaři opustili „softšel, neprofuk a nepromok“?
To opravdu nedovedu. Dnes je to vše o penězích ve vybavení, i v tom závodění. My jsme za závody nic nedostávali, naopak, platili jsme si to. Náš oddíl byl nejmenší v republice, který jezdil první ligu. Když jsme cestovali na závody například až na Slovensko, lyžařský oddíl nám hradil náklady, ale museli jsme si i doplácet na cestu, jídlo, ubytování, později se to už nedalo utáhnout. Přetáhla si nás Pedagogická fakulta v Hradci Králové a závodili jsme za ni, dokonce jsme vyhráli první ligu. Poté, co jsem skončil závodění, tak jsem trénoval mladé…
Vraťme se k lázním. Jak je hodnotíte v současnosti?
V současné době lázně vzkvétají, dávají se celkově do pořádku. Lázeňské domy se renovují, moc se mi líbí krásně upravený Janský Dvůr a samozřejmě perla mezi domy Terra, která prošla totální interiérovou rekonstrukcí.
Podle odborníků měly štěstí na to, že se tu vždy střídaly rody, které chtěly péči dále rozvíjet. Kdo tu podle vás zanechal největší stopu?
Určitě Schwarzenbergové. Jsem rád, že jsem se tu před pár lety mohl potkat s Karlem Schwarzenbergem, který tu byl osobně na Zahájení lázeňské sezóny a zasadil tu strom.
Fotografie a historické pohlednice z archivu Jana Hainiše můžete potkat v Janských doslova na každém kroku. Zdobí většinu informačních tabulí po městě a jsou jimi vyzdobeny chodby některých lázeňských domů. Fotky i předměty ze sbírek využili i tvůrci letošního janskolázeňského kalendáře. Nejnověji jsou součástí stálé expozice o historii lázeňství v budově bývalé sokolovny.
Zdenka Hanyšová Celá
Listopad 2018
